Ačkoli se nás naši školitelé snažili dotlačit k akci a entusiasmu, moc se jim to nedařilo. K našemu velkému štěstí jsme ten den prací strávili pouze první dvě dopolední hodiny a pak jsme se vydali na prohlídku města. Pärnu je čtvrté největší město v Estonsku a leží skoro úplně na jihu. Díky své pozici na břehu moře a vyhlášeným lázním je oblíbené mezi turisty a v průběhu roku tam také bydlí spousta vysokoškoláků. Naše průvodkyně nám ukázala divadlo, nejstarší hospodu ve městě a také místa, kde údajně straší. Po obědě jsme měli volno – udělali jsme si výlet a prošli se po zamrzlém Baltském moři. Abychom završili odpočinkový den, navštívili jsme večer lázně – nechali jsme se masírovat ve vířivkách a vyzkoušeli všechny sauny.
Čtvrtek byl oficiálním začátkem uvolněnější a zábavnější poloviny programu a pátek k naší radosti pokračoval v jeho šlépějích. Místo psychicky vyčerpávajících debat o genderové problematice jsme se konečně zaměřili na práci s mládeží, vylepšili jsme své dovednosti vést vzdělávací aktivity a začali připravovat naše vlastní „příspěvky společnosti“. Každá z osmi skupin měla za úkol vytvořit vlastní aktivitu, kterou by mohli oni i všichni ostatní používat pro šíření povědomí o lidských právech. Tento úkol nás všechny celkem nadchnul – a koho ne, ten se dříve či později nechal strhnout davem. Zapáleně jsme se pustili do práce a na konci večera měla každá skupina svůj projekt, na který byla právem hrdá.
Další den jsme celý strávili realizováním vytvořených aktivit. Já například jsem z té naší měla smíšené pocity, protože jsem o ní měla docela vysoké mínění, naopak školitelé relativně nevalné. Výsledek byl asi někde na půl cesty, nejvíc ze všeho jsem však byla ráda, že už mám povinnosti za sebou a můžu si užívat program, který nachystali ostatní.
Už si popravdě nevzpomínám, kdo s ním přišel, ale toho večera jsme zrealizovali výborný nápad – tanec ve tmě. Zatemnili jsme v sále všechna okna, takže tam byla skutečná, téměř neproniknutelná tma. Pustili jsme hudbu a následující hodinu jsme strávili tancem v naprosté tmě. A ačkoli ve mně program celého týdne zanechal spoustu dojmů, tanec ve tmě byl pro mě zřejmě tím nejsilnějším. Jak se chováte, když vás vůbec nikdo nevidí? A jaké pocity ve vás vyvolá, když nevidíte vůbec nic kolem sebe? Chce to rozhodně trochu odvahy, zjistit na tyhle otázky odpovědi. A ačkoli teď cítím tendenci rozpovídat se o těch svých, rozhodně vás jimi nechci ovlivňovat, a tak budu radši pokračovat dál.
Neděli jsme strávili hodnocením projektu, shrnutím toho, čeho jsme dosáhli a co jsme vytvořili. Dávali jsme konkrétní podobu našim plánům, jak v praxi využít, co jsme se naučili. Byl to poslední den a byl nostalgický od samého začátku. Přehrávali jsme si celý týden od prvního dne a asi všem nám došlo, že ať už jsme se o to snažili, nebo ne, nejsme teď docela stejní, jako když jsme přijeli. Asi právě proto, že byly naše začátky trochu trnité, bylo teď o to těžší říct si „sbohem“. Přestože mi na mnohých lidech něco vadilo, o to víc jsem k nim nakonec přilnula. Došlo mi, že nepotřebuji lidem rozumět, abych je měla ráda, a mohu s nimi dokonce nesouhlasit, a přesto je obdivovat. Poslední večer provázel program, který jsme si pro ostatní sami ve skupinách připravili – nechybělo divadlo, tanec, ani experimentální vystoupení plné smíchu. Někdy během večera se také odehrála výstřední epizoda s veganskou nutelou (viz fotka).
Naše cesta domů proběhla víceméně v klidu a bez problémů (jen spánku mohlo být více). Jedno poučení na závěr. Když vám v letadle nabídnou sandwich, bez ohledu na to, jak velký máte hlad, řekněte: „Ne, děkuji.“ Věřte mi. Vyplatí se to.
První část zde: Sedlčaňáci na cestách aneb Výlet do Estonska za genderovou problematikou 1.část
Druhá část zde: Sedlčaňáci na cestách aneb Výlet do Estonska za genderovou problematikou 2.část